5.2
Ticho, klid a rovnováha
Vlasta Hillebrandová
Ve společnosti stále přetrvává názor, že děti potřebují řádit a křičet. Většině dospělých se to zdá být normální a přirozené. Co když je opak pravdou? Netouží děti naopak po tichu a klidu, nedávají svými nepatřičnými projevy najevo svou nespokojenost? Nechtějí jen nás dospělé upozornit na svoji přítomnost? Možná proto volají: „Pomozte mi, pomozte mi hned!” Dovedete si představit, že by ve třídách mateřských škol byl jen lehký šum a vaše hlasivky by konečně, po mnoha letech, mohly mít ozdravné prázdniny? Pokud jste dočetli až sem a na některé otázky zněla odpověď ne, ale přesto hoříte zvědavostí, zkusme se podívat, jak na to.
Předpokladem je chuť začít měnit stávající stav. Pozornost nyní zaměříme na průvodce, učitele. Je zajištěno takové prostředí, z něhož jsou odstraněny všechny zvukové věci, předměty a hračky, které by zpočátku našeho snažení mohly být naším velkým protivníkem? Uvědomuji si, jakým způsobem komunikuji s dětmi? Volám na ně přes celou třídu? Mluvím na všechny děti zároveň? Používám při pobytu venku obligátní hlasité „odcházíme!”? Vím, jak pokládám věci na stůl, na zem, jak zavírám dveře, jakým způsobem se pohybuji? Jsou moje pohyby vědomé? Je moje nitro klidné? Mám dostatek trpělivosti? Dokážu se zastavit a jen tak být? Asi bychom mohli ve výčtu otázek pokračovat, ale už teď vyvstává pro nás průvodce a pedagogy jeden velký úkol. Obrátit pozornost k sobě a začít s vlastní analýzou. Změna začíná u nás. Zpočátku to budou pravděpodobně jen malé krůčky uvědomění: „Aha, už zase...” Pokud však vytrváme, postupně se můžeme dopracovat k tomu, že se přistihneme, jak pokládáme věci jemně, jak se ztišil náš hlasový projev, že náš pohyb po třídě je tichý, pomalý a ladný, a možná zaregistrujeme i první změny u nám svěřených dětí. Pravděpodobně jste zažili dny, kdy jste byli hlasově indisponovaní. Co se v těchto dnech ve třídě dělo? Jaká byla úroveň hluku? Určitě jste zaznamenali daleko tišší prostředí než obvykle. Děti reagují na naše vystupování, chování, vyzařování. Jsou naším odrazem, a proto mohou být výše zmíněné záležitosti funkční a ku prospěchu všem zainteresovaným.
Nyní jsme částečně připraveni začít zavádět aktivity vedoucí k tichu a klidu. V naší mateřské škole zavádíme cvičení ticha od prvního dne nového školní roku. Jsou to krátká zastavení, která postupně prodlužujeme. Je dobré, když jsou doprovázena napětím v podobě čekání na „něco”. Například na zvuk drobného předmětu dopadajícího na talířek nebo na cinknutí zvonečku. Tyto předměty míváme většinou ukryty mimo dohled dětí, které vyzveme k bedlivému naslouchání. Počkáme, až se ztiší všechny, které se této aktivity účastní. Teprve potom zazní zvuk, který jsme si přichystali. Následuje uvolnění v podobě rozhovoru o tom, co děti slyšely. Je důležité jim sdělit, že to, co slyšely před zazněním zvonečku, bylo TICHO. Podotkneme, že se budeme scházet každý den, abychom společně mohli ticho vytvářet a poslouchat ho. V následujících dnech se přizpůsobujeme úrovni a možnostem zúčastněných dětí a pomalu, krok za krokem, zařazujeme aktivity, které jsou zajímavé, lákavé a které je vedou ke stále větší míře ticha a klidu. Jednou necháme v úplném tichu kolovat jim známý zvoneček, na který každý zazvoní. Jindy zvolíme stejnou aktivitu, ale ukážeme, jak zvonek druhému předat tak, aby VŮBEC nezazvonil. Můžeme společně v tichu a klidu pozorovat tání sněhu, lávovou lampu, zurčící fontánku… Tvořivost a lákavé nápady jsou už na každém z nás.
Po nějakém čase se bude u podobných aktivit scházet stále častěji více dětí, až by se mohlo zdát, že se jedná o frontální činnosti. To je však omyl. Nikomu nejde nařídit účast na cvičeních ticha, nebylo by to k ničemu. Jen bychom vzbuzovali nechuť se do takových činností zapojovat. Tyto aktivity musejí být, po prvotních „ochutnávkách”, postaveny na dobrovolnosti a vlastním chtění jednotlivých dětí. Ve fázi, kdy jsou děti schopné být chvilku vědomě potichu, se stále ještě projevuje neklid těla. Zklidnění je potřeba trénovat a zařazovat množství aktivit, které to budou podporovat. Jednoduchým nácvikem je velmi klidný sed na židličce před samotnou prezentací jakékoliv aktivity. Než průvodce začne s ukázkou, požádá dítě, aby se posadilo a dalo si ruce na kolena. Průvodce udělá samozřejmě totéž. Chvilku tak oba beze slov a bez pohybu sedí a dá se říct, že se koncentrují na materiál a pomůcky, které leží před nimi. Je to jakési naladění na přítomnost, naladění pro kontakt s realitou. Teprve potom následuje samotná prezentace. O dalším podobném zastavení jsem se už zmínila v souvislosti s pozorovacími židlemi. Ve třídě je dobré mít i speciální relaxační místo nebo polštářek, na který se dítě posadí. Všichni ostatní vědí, že toto dítě právě trénuje klid a ticho a nepřeje si být rušeno. Zastavit pohyb vlastního těla a uvést ho do klidu je velmi náročné. Souvisí to rovněž s rozvojem volních vlastností i s vůlí jako takovou. Akceptování různých úrovní dovedností jednotlivých aktérů vyžaduje naši toleranci, trpělivost a vnitřní klid.
Pobyt venku, obzvláště v přírodě, je také skvělou příležitostí k nácviku…
