Vlasta Hillebrandová
„Dej mi to. To je moje. Paní učitelko, on mi to bere. Paní učitelko, paní učitelko…” Je vám to povědomé? Většina z nás to někdy ve své pedagogické praxi zažila a možná stále zažívá. Hodně se mluví o respektující komunikaci, lidé absolvují různé kurzy, chce se po nás, abychom ve vztahu k dětem používali respektující komunikaci. Většinou se ale už nemluví o tom, že k vzájemnému respektu a umění komunikovat, a to jak s vrstevníky, tak s dospělými, je důležité vést také děti. Opět je důležitý příklad průvodců. Děti obklopené respektujícími formulacemi je budou mimoděk vnímat, a když jim pedagogové začnou postupně vracet jejich moc, všechno se skloubí dohromady a komunikace mezi všemi začne fungovat na jiné úrovni.
Co si máme představit pod pojmem „vracet dětem jejich moc”? Často se stává, a obzvláště v rodinném prostředí, že děláme příliš mnoho věcí namísto dětí. Příliš pečujeme, „posluhujeme”, příliš nedůvěřujeme schopnostem, že to zvládnou, a příliš zasahujeme do řešení konfliktů. Nasloucháme stížnostem a snažíme se zastavit „agresory”. My, to znamená učitelé, pedagogové, rodiče. Tím připravujeme děti o nedocenitelné zkušenosti do budoucna. Ony jsou moudré, schopné, jsou myslící i komunikující. Prozatím sice nemají mnoho zkušeností, budeme-li však za ně přebírat odpovědnost na všech úrovních, nebudou moct růst. Spíše se přikloní k pohodlné závislosti a vzdají se své moci – dokázat, zvládnout i vyřešit.
Vraťme se nyní na začátek kapitoly.
Honzík: „Paní učitelko, paní učitelko, on mi to bere!”
Průvodce: „Honzíku, co se stalo?”
Honzík: „Pepíček mi bere tužku.”
Průvodce” „Aha a co jsi na to Pepíčkovi řekl?”
Honzík: „Nic.”
Průvodce: „Myslíš, že by se dalo něco vymyslet, aby to přestal dělat?”
Honzík: „Možná jo, nevím.”
Průvodce: „Hmm, co bys mu tedy mohl říct, aby ti tužku vrátil a nebral ti ji?”
Po chvíli váhání Honzík řekne: „Já mu řeknu, aby mi to nebral, že to teď mám já a že musí počkat nebo si vzít jinou.”
Průvodce: „To je dobrý nápad.”
Honzík odchází vyzkoušet v praxi právě vymyšlenou větu a vrátí se radostně zpátky. I s tužkou. Dítě právě teď, pouze s jemnou dopomocí dospělého, která vedla k přemýšlení a pomohla mu dospět k vlastnímu nápadu, zvládlo problém vyřešit samostatně.
U mladších dětí, které méně mluví a které se teprve rozkoukávají v novém prostředí, zpočátku stačí, když použijí slovo NE, případně ho zdůrazní gestem ruky STOP.
Co ale dělat v případě, když se komunikace mezi dětmi nepovede? Potřebujeme posílit povědomost všech dětí, že jsme tu pro ně, že nám mohou důvěřovat a kdykoliv se na nás s čímkoliv obrátit. Jak by tedy vypadal výše zmíněný příběh tehdy, kdyby Honzík nepochodil? Navážeme…
