7
Den v mateřské škole Montessori
Vlasta Hillebrandová
Je ráno, maminka mě probudila a chystáme se do školky. Myslím, že jsem připravený, tak můžeme vyrazit.
No jo, zase nemáme kde zaparkovat. Je tu už hodně aut, jak všechny mé kamarády vozí rodiče zdaleka i zblízka. Aha, už vidím, jak odjíždí auto Vašíkovy maminky. Konečně. Zaparkujeme a už utíkám k hlavním dveřím. Musím ale počkat na maminku, aby naťukala kód, kterým dveře otevře. Jdu do šatny, kde si sám sundám boty a převléknu se. Maminka si mezitím povídá s ostatními rodiči. Tak a můžeme jít. Je ještě brzy, tak myslím, že budeme asi dole. Jo, vidím cedulku na schodech. A už vím, co je tam napsané. Čtu: „Děti jsou dole.” Je tu Vlasta, Anne i Monika. Jdu k nim. Podáváme si ruce a říkáme si ahoj. Někdy taky dobré ráno. Líbí se mi, že když se vítáme, vidím všem do očí. Je to super, jsou velké jako já. Teda ne že by byly tak malé, ale vždycky si dřepnou. Taky se přivítají s maminkou a řeknou si pár slov. Já už ale netrpělivě čekám, až mamka půjde, chci jí ještě zamávat. Máme takové mávací okno, u kterého jsou schůdky. Když na ně vylezu, vidím z okna a mávám, dokud je vidět naše auto.
Vlastně teď ani nevím, co bych chtěl dělat. Chvíli tedy procházím všemi místnostmi a dívám se, kdo už přišel, co dělá, nebo se vítám s dětmi, které taky právě přišly a zatím si ještě nic nevybraly. Někdy si s kamarády sedneme na malý gauč a povídáme si. Dáváme ale pozor, abychom nikoho nerušili.
Najednou mám chuť jít si vyzkoušet, jestli jsem nezapomněl zapínat přezky. Přinesu si kobereček a rám s přezkami. Docela mi to jde. U jedné přezky se chvilku trochu trápím se zasunutím jehly do dírky, ale nakonec se mi povedlo zapnout je všechny. Mám radost. Odnáším rám na místo a jdu si pro válečky s úchyty. Už jsem dělal všechny čtyři bloky, tak mě napadá, že si vezmu najednou dva. Až vyndám všechny válečky, smíchám si je a jsem móc zvědavý, jestli je pak dám všechny na správné místo. Povedlo se. Co bych dělal teď? Nevím. Sednu si na pozorovací židli a dívám se, co dělají ostatní děti. Vašík něco počítá. Hmm, taky bych to chtěl tak umět. Hanička pracuje s písmenky. Asi jich zná už hodně, protože sestavuje docela dlouhý nápis. Co to je? Zkouším to vyluštit. Aha – zelenina. To dá rozum, vždyť tam má i obrázek. Ale to slovo je fakt dlouhé a takové zvláštní, dvě e a dvě n. Jdu říct Anne, na co jsem přišel. Právě je ale u Evičky, které ukazuje, jak se přenáší červené tyče. Stoupnu si kousek dál a čekám. Když dokončila ukázku, jdu k ní a říkám jí, co jsem objevil. Je nadšená, mám radost, že má radost, a tak máme radost oba. Ptá se mě, jestli chci taky psát s tou pohyblivou abecedou. No, nevím, možná. Říká, že má nápad, a šeptá mi ho do ucha. Tak to je výzva. Jsem zvědavý, jestli se mi to, co mi pošeptala, povede poskládat. Připravím si kobereček, chvíli u něj sedím, protože mám vymyslet slovo, které začíná na l a má v sobě tři o. Loket, lopata, kolotoč. Ten nezačíná na l. Nevím, nemůžu na to přijít, tak si dám na kobereček klobouček. To je takové znamení, že něco potřebuju. Sedím a čekám. Za nějakou chvíli je Anne u mě. „Anne, nemůžu na to přijít. Prosím, můžeš mi to nějak pomoct vyřešit?” Anne má v ruce tři obrázky a říká, že na jednom z nich je to hledané slovo, a kdybych přece jen ještě něco potřeboval, ať si zase dám na koberec klobouček, že přijde. Prohlížím si obrázky. Na jednom je loď – to ne. Na druhém lovec – to také není ono. Na třetím je lokomotiva. Aha, to je to slovo. Ještě raději všechna o spočítám. Jsou tam opravdu tři, a tak si vezmu tácek a chodím si pro jednotlivá písmenka. Už se mi to pomalu na koberečku objevuje. Ještě v a a – a je to. Lokomotiva.
Uklízím a koukám, že v dolní třídě už nejsou děti z té mojí horní. Oznamuji Anne, že jdu nahoru. Právě jsem si uvědomil, že mám hlad. Jestlipak už je tam svačina? Najdu Vlastu, které říkám, že si jdu umýt ruce a půjdu svačit. Na tácek si vezmu jeden krajíček chleba, na kousek si dám pomazánku, abych ji ochutnal. Hmm, dobrá. Namažu ji na celý chleba a pak si jdu vzít zeleninu. Jsou tam okurky a u nich číslo 3. Odpočítám si je a jdu dál k ovoci. Máme jablíčko. Na obrázku je čtvrtina a je to tam i napsané. Beru do ruky nůž, musím být opatrný, protože je ostrý, a čtvrtku jablka si ukrojím. Tak, hotovo. Odnáším si svačinu na stolek a jdu si pro hrneček. Na stolku jsou konvičky s čajem a kakaem. Chvilku váhám, co si dám. Rozhodl jsem se pro kakao, a tak si ho nalévám. A jejda, trochu mi ukáplo. Ale já vím, kde máme hadřík na stůl, hned to utřu. Už se moc těším, jak mi ta svačinka bude chutnat. Mňam.
Po svačině po sobě uklidím a vracím se do třídy. Jdu do dílny. Jsou tam moc zajímavé věci k tvoření, ale všechna místa jsou obsazená, tak se jdu posadit na pozorovací židli. Vidím, že Vlasta, Katka a Zdenka také sedí na svých pozorovacích místech a sledují děti. Po chvíli ke mně přichází Katka a říká mi, ať připravím kobereček. Potom mě vyzve, ať jdu s ní, že mi něco ukáže. Přicházíme k polici, která mě už delší dobu láká. Jsou tam různé zlaté korálky. Katka mě požádá, abych vzal ten podnos, kde je jich ale jen málo. To nevadí, jsem zvědavý, co budeme dělat. Položil jsem tácek s perlami na koberec. Sedíme s Katkou vedle sebe a čekáme. Na někoho? To asi ne. Tak si zatím perličky prohlížím. Už se nemůžu dočkat, co budeme dělat. Katka bere do ruky malou kuličku a říká: „To je jedna jednotka.” A dá mi ji do ruky. Aha, tak to je jednotka. Je malá. A taky lehounká. Jednotka. Katka bere z podnosu něco dalšího. „To je desítka.” Vezmu si tu tyčku, teda vlastně desítku. Když si ji prohlížím, vidím, že je ze samých kuliček. Cítím, že je trochu těžší, než ta j…, j…, jednotka. Chci si to vyzkoušet, tak mám v jedné ruce jednotku a ve druhé desítku. Pak je obě položím na místo. Káťa má ale ještě něco, takovou placku, čtverec. Slyším, jak říká: „To je stovka.” Stovka, to je hodně. Držím ji v ruce a cítím, že je zase o něco těžší než desítka nebo jednotka. Začínáme hrát…
